Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vždy potěší, když letitá stálice, mající už nějaký ten pátek odslouženo, vydá čerstvou a současně znějící záležitost, která vám na několik týdnů až měsíců nedovolí vyndat nosič z přehrávače. Přesně tak se to podařilo anglickým (power)progmetalovým veteránům, když před dvěma lety vyrukovali s „March Of Progress“, albem, jež brilantně mapovalo strukturovanější období kapely (řekněme do roku 2002) a zejména po šokující smrti výtečného slavíka Andrewa MacDermotta vrátilo světu neméně výtečného Damiana Wilsona, který kapelu táhnul v časech dávno minulých.
Toužebně očekávaný nástupce do puntíku splňuje to, co je uvedeno v prvních dvou větách recenze. „For The Journey“ je stejně jako předchůdce až po strop naplněn nevtíravou, krapet povědomou, ale zkrátka fantasticky znějící melodikou, kterou do svých útrob budete vpouštět častěji, než jste si při prvním poslechu dovolili přiznat. THRESHOLD svůj letitý mustr obrušují tradičním způsobem, nálada je jako vždy pozitivní, hravá a nekonfliktní. Ani zbla to není na škodu. Kytary, ač mírně podladěné, tradičně naladěny na soft vlnu, nezbytně doplňují umně zakomponované klávesy, jež mají v kapele nezastupitelnou roli. A zpěv? Damian Wilson je ztělesněním powermetalového vokálu, který přes častý pohyb ve vyšších patrech netahá za boltce. Zde kopřivka nehrozí. Má vše pevně v bránici a je přesvědčivý ve všech ohledech.
Oproti minulé, mírně rozlétané nahrávce, je „For The Journey“ deskou sevřenější, do karet jí hraje skromnější stopáž, temnější aranže a zapamatovatelnější pasáže, které ale nejsou povrchní jako v dobách „Dead Reckoning“. Vrcholné momenty se díky typické kvalitativní vyrovnaností vypichují jen velice těžko, přesto tak při velké snaze učiním u famózního kousku „Autumn Red“, skvěle vrstvené záležitosti, vrcholící vícehlasným refrénem, jehož vyladěnost a zvukomalebnost by mohli anglickým sympaťákům závidět i velikáni z YES. Na paty ji šlape úvodní „Watchtower On The Moon“, potvrzující dávno známé pravidlo o tom, že rozehrát album věděla kapela vždy skvěle. Zmíním i povedený bonus „I Wish I Could“, který svou přímočarostí by se neztratil ani na „Subsurface“, a taky učebnicový baladický dvouzápřach „The Mystery Show“ a „Siren Sky“. Nejmenovaný zbytek není o nic horší.
THRESHOLD v roce 2014 vydávají desku, která sice neposouvá práh „sebepřekočení“ ani o píď, díky své přesvědčivosti, upřímnosti a zábavnosti jim to nedovolíte mít za zlé. Dokonale neprogresivní, neprovokující, zcela uhlazený, plynulý a nakažlivý melodický metal v podání těchto skvělých muzikantů má co říci i v těchto dnech a já jsem za to nebývale rád.
Kytarista Wes Thrailkill se svými druhy předvádí další instrumentální divočinu, která kromě metalové progrese nabízí i odbočky do mathrocku, djentu, nebo dokonce i elektroniky. Fanoušky kytarových hrdinů typu PLINI určitě potěší.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.